„Vojenskou službu vnímám jako rodinnou tradici. Sloužit v armádě jsem chtěl už jako malý kluk,“ říká čerstvý záložák Jan Mikula

Jeho vzorem byl děda legionář i oba bratři, kteří celý svůj život spojili s armádou. „Jako kluk jsem chtěl být pilotem nebo výsadkářem,“ usmívá se Jan Mikula. Osud jej však zavedl jinam. Díky hudebnímu talentu vystudoval gymnázium a měl před sebou dráhu pedagoga. Nakonec se našel v marketingu, kde se věnuje firemnímu vyjednávání a rozvoji vztahů se zákazníky. K tomu hraje americký fotbal a procestoval kus světa. Sen stát se vojákem ho ale neopustil. Nedávno se rozhodl jít ve stopách svých blízkých. Po absolvování základního výcviku a složení slavnostní vojenské přísahy se stal vojákem v aktivní záloze.

„To, jak žil děda i oba bráchové, mě formovalo. Službu vlasti proto beru jako samozřejmost. Vnímám, co se děje kolem nás – válku na Ukrajině i nejistou situaci ve světě. Cítím potřebu přispět k tomu, aby naše děti a další generace mohly žít v bezpečí,“ vysvětluje Mikula.

Vyškov otestoval sílu jeho vůle

Na kurz základní přípravy nastupoval s respektem. Věděl, že ho čeká tvrdá zkouška. Výhodou pro něj byla sportovní průprava. Právě americký fotbal jej naučil disciplíně a odolnosti. Přesto přiznává, že výcvik ve Vyškově mu dal pořádně zabrat.

„Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že už nemůžu. Vylezete na kopec, jste na dně sil a zjistíte, že vás čeká další. Hlavou vám běží, že to nezvládnete, ale nakonec se kousnete. A ten pocit, když to dáte, je nepopsatelný,“ vzpomíná.

Z výcviku si kromě intenzivních zážitků odnáší i přátelství na celý život. Velkou oporou byli instruktoři, kteří dovedli motivovat, když bylo nejhůř. „Naučili nás fungovat jako tým, navzájem si pomáhat. I v nejtěžších chvílích jsme drželi spolu,“ vypráví. Slavnostní přísaha pak pro něj byla vyvrcholením celé cesty: „Byla to hrdost. Hrdost, že jsem obstál a mohl tam stát.“

Bráchové jako vzor i opora

Rodinné kořeny sehrály v jeho rozhodnutí zásadní roli. „Bráchové pro mě byli vším. Staršího Jarka jsem bral spíš jako tátu. Byl přísný, ale měl obrovské srdce. Dodnes si vybavuji, jak nás všechny po návratu z práce vždy pohladil,“ říká Jan.

Maminka Jana Mikuly krátce po jeho narození ovdověla a s výchovou malého Honzy pomáhali oba bratři z předchozího manželství.

Když v roce 2014 jeho bratr, štábní praporčík in memoriam Jaroslav Lieskovan, zahynul po útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagram v Afghánistánu, rodina se s jeho ztrátou těžko vyrovnávala. „Brácha Jarek byl bojovník. Slíbil mámě, že se vrátí, a to dodržel. Po útoku přežil ještě osm dní a zemřel až v pražské Ústřední vojenské nemocnici. Máma se s ním mohla alespoň rozloučit,“ vzpomínají oba bratři, Jan i Patrik.

Právě Patrik dnes Jana podporuje nejvíce. Sám má za sebou dlouhou kariéru v armádě, zahraniční mise i ocenění za záchranu lidského života.

Nové cíle a výzvy

Letos se Jan Mikula stal příslušníkem aktivní zálohy, nyní slouží u 121. praporu územní obrany. Tím jeho cesta nekončí. Rád by využil své pedagogické vzdělání, proto se uchází o místo instruktora výcviku aktivní zálohy u Velitelství výcviku – Vojenské akademii ve Vyškově. Do budoucna zvažuje také službu u jednotky aktivní zálohy 43. výsadkového pluku a nevylučuje ani kariéru vojáka z povolání. Své uplatnění vidí v oblasti vzdělávání vojenských instruktorů nebo v týmové komunikaci.

„Si vis pacem, para bellum – chceme-li mír, musíme být připraveni na válku,“ uzavírá Jan Mikula své vyprávění.

Autor: majorka Helena Pacasová

Fotografie: z archivu vojáka